4. kapitola

Nečekané setkání

Část 2.

„Am…“ nedořekl Jason, jelikož mu Amelie skočila do řeči. „Ahoj Jasone.“ řekla tiše, „Jak se máš, tak co jaký je to být upírem…“ Jason nevěděl, jestli má na ni být naštvanej, že ho kousla, nebo jí snad poděkovat. „AAmelie,“ řekl nakonec „…co si to se mnou udělala, jsem zrůda!“ Amelie se ale jen usmála: „Jasone, copak nejsi rád, že…“ „Ne to nejsem!“ překřikl ji. „Přidej se ke mně, ovládneme svět, spolu, pojď.“ lákala Jasona a natáhla k němu ruce, on však zůstal stát.

„Amelie, ne, nikdy!“ Hned, jak to Jason dořekl, jakási nadpřirozená síla ho přitáhla k Amelii. „Tak ty ne, radši budeš s těma chudákama a s mojí  sestrou!? Ty hlupáku, dala jsem ti šanci, myslela jsem, že si něco víc, že jsi vyjimečný upír! Ale jsi jak člověk!“ vykřikla na něj. Ta nadpřirozená síla ho zmáčkla, tak silně, čím dál tím silněji. „Jsi obyčejný hlupák, Jasone, máš poslední možnost.“ „Ne!“ vykřikl nahlas Jason. „Už mlč! Navždy!“ zněla jasně slova Amelie. Jasona najednou začala bolet hlava, celé tělo, jakoby mu Amelie vysávala duši. Už jednou takový pocit měl, při proměně. Cítil, jak nedaleko běží upír. „Alice.“ Zamumlal si Jason. „AMELIE!“ zakřičela Alice velmi hlasitě. „Ale, ahoj, Alice, konečně ses ukázala.“ Odvětila na Alici, ale nespouštěla z Jasona oči. „Okamžitě ho pusť! To je rozkaz!“ „Ale, ale ty my budeš poroučet!?“ Jednu ruku, kterou měla natáhlou k Jasonovi přesunula k Alici a chystala se udělat to samé jak Jasonovi.“ Ta však s sebou trhla a její „schopnost“ odrazila. Po té na ni skočila. Amelie pustila oči z Jasona a magickou silou jej hodila na zem. Střetla se s Alicí tváří v tvář. Alice se na ni řítila nepředstavitelnou rychlostí a Amelie sledovala každičký její pohyb. Alice už chtěla udeřit do hlavy Amelii, avšak Amelie ji chytla za ruku a přehodila za sebe. „Moc silná nejsi, sestřičko, čekala jsem větší hrozbu.“ Řekla a zasmála se, tím Alici rozzuřila ještě více. Ta vyskočila a nohou vrazila do hrudi své sestry. Svalila ji na zem a chytla ji ruce. „Co říkáš teď sestřičko.?“ řekla Alice. „Musím uznat, že něco v tobě je, ale jsi jen odpad světa, k ničemu.“ odpověděla Amelie. Celou dobu je sledoval Jason. Ve chvíli, kdy se chystala Alice svou sestru zničit, Amelie zmizela. „Ach jo!“ vykřikla Alice. „Už jsem ji měla!“ Pak se otočila k Jasonovi. „Ahoj, jsem Alice, chodím k vám na školu. …no, ty to asi víš, když si mě sledoval.“ řekla Jasonovi. „No…tak nějak to bylo, jsem…“ „Já vím Jason.“ Pokračoval jejich rozhovor. Potom nastalo ticho a z Jason ho přerušil: „Kdo je Amelie?“ „Moje… sestra.“ řekla zklamaně Alice. „Něco chystá to vím… a jaktože vlastně seš…upír?“ „Ani nevím, prostě jsem šel domů a najednou přede mnou Ameli…“ „Jak víš, jak se jmenuje?“ zeptala se Alice. Jason jí řekl, jak slyšel její jméno při proměně a všechno, jak byl upírem, atd.

Zeptal se jí i jaktože věděla, že je ve škole a jestli byla ona ten hlas, co slyšel před svým domem. „Víš, ten hlas jsem byla já… totiž umím číst myšlenky a nabourat se do nich. A měnit je.“ „Co, no tak to ne, nejsme kouzelníci. Nepleť je sem. Vždyť neexistujou.“ Povzdychl si Jason. „Každej upír má nějakou schopnost a kouzelníci existujou existujou!“ „To my vysvětli prosím potom, musím se nadechnout…“ řekl Jason. „Zajímalo by mě jakou máš schopnost, já mám ještě, že můžu zastavit čas. Bydlím s nevlastním tátou a mámou, jsou to taky upíři, ale Ameli…“ nedokončila, asi neměla co říct, nakonec přece: „…jednoho dne se naštvala a utekla. Rodiče nechcou, abychom pili krev z lidí, ale ze zvířat, od té doby jsem ji neviděla 24 let. Až, jak tě kousla , něco chystá, Jasone to vím.“ řekla. Pojednou oba ucítili, že se k nim blíží několik upírů. „Tady nejsme v bezpečí, poď vezmu tě domů, Jasone.“ řekla Alice a rozběhla se, Jason ji následoval.