3. kapitola

Nečekané setkání -ve škole

Zjistil jsem podle městských hodin, že je dopoledne, je škola. Za dvacet minut bude přestávka a kluci, které nesnáším, budou v šatnách, sami. Jelikož, káždý se tam bojí chodit.

Všude jsou plakáty s fotkymi a nápisy: Hledá se Jason Graeson, Bridgit Sowenosová, Thomas Greathgon, Silie Hoenová… a mnoho dalších jmen a ještě tam stojí, jak vypadali, co měli na sobě,...atd. Vím, že ty děti hledají marně.

Procházím se se po loukách Goathlandu, aby si mě nikdo nevšiml. Když jsem náhle narazil na svůj dům. Oknem jsem viděl mámu, jak brečí v tátově náručí. Chtěl jsem tam vběhnout, ale ne plakat, či snad objímat se, chtěl jsem je zabít.  Už jsem se tam chystal, když se v mích myšlenkách ozval hlas: „Jasone, ne! Jsou to tví rodiče, milují tě a ty je chceš zabít. To nejsi ty, vzpamatuj se!"

Až potom jsem si uvědomil, co dělám.  Avšak stále se chci pomstít klukům ve škole.

Vyskočil jsem na svůj dům, potom z něj na další, a pořád přeskakoval z domu na dům, až jsem stál na střeše školy. Seskočil jsem na parapet nejbližšího okna a uvědomil si, že jsem na půdě. Proto jsem seskočil ještě o dvě patra níž, tam byly šatny. Oknem jsem vlezl do šaten, otevřel dveře, abych slyšel, jejich kroky. Vyčkávaljsem , až zazvoní. Přesně v tu chvíli, kdy jsem usedl na lavičku, zazvonilo. Snažil jsem se schovat v nějaké skříňce, jenže nešlo to, protože byla moc úzká, zkusil se vetřít mezi zeď a skříňku, jenže se mi na stěně zachytla ruka a nešla odtrhnout. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že je to beznadějné, uslyšel kroky. Musel jsem jednat rychle, nemohl risknout, že mě uvidí a utečou. Nevědom toho, jak jsem to udělal, jsem chodil po stěně, šel na strop a přichytil se rukama. Slyšel jsem, jak si povídají a jeden z nich je zarazil a řekl: „Kdo nechal otevřený dveře!“ „Já to nebyl.“ ohradil se jeden z nich. Ostatní řekli to samé. „To je jedno.“ řekl jejich „vůdce“.

Věšli do šatny, sedli si a povídali si o holkách, učitelích, o penězích, až mě  jedno rozhodilo. Povídali si o zmizelých a smáli se jim i Jasonovi, jakej to byl blbec. Seskočil jsem ze stropu a vykřikl: „Johne, dost!“ John, to byl jejich „vedoucí“ a snažil se ho uhodit do tváře, ale já mu vzal za ruku, za kterou jsem ho přehodil a praštil s ním o zem. Zlomil jsem mu ji, dupl  mu na nohu a nechal ho ležet, aby ostatní neutekli. Vzal jsem dalšího člena party, za nohu a začal  s ním točit, tři další tak spadli na zem. Zbývali jen dva, jeden z nich právě stiskl kliku a otevřel dveře, když v tom jsem je zabouchl a odhodil na zem. Ani jeden za party, nebyl schopen útěku. Zbýval už jen poslední, toho jsem si necha ho nakonec, protože toho Jason nejvíc nenáviděl.  Oběhl ho, tak že poslední z party ani nestihl zareagovat, chytil ho a chtěl se mu zakousnout do krku, když v tom se stalo něco zvláštního. Všichni, jakoby ztuhly, necítil jejich pach tak dobře, jako před chvílí. Celý svět ztmavnul. Jen z okna zářilo oslnivé světlo, když pohaslo uviděl Alici: „Jasone? Jsi to ty? Co to děláš, zbláznil ses, prozradíš nás! Já myslela, žes…“ nedořekla, asi neměla už co říct.

Otočila se a rozběhla, v tom všecko, jakoby znovu ožilo. Jason si nevšímal party, kterou nechal ležet na zemi. Vyskočil z okna, v dálce vyděl Alici. Rozběhl se za ní. Všiml si, že nedaleko od města na něj čeká, na poli. Rozběhl se ještě rychleji. Když už byl kousek od ní, řekl: „Alice?!“ postava se otočila a Jasonovi se v tváři objevil smrtící výraz, když uviděl Amelii.